Cookie: Naše stránka využívá soubory cookie. Přečtěte si další informace o našich zásadách práce se soubory cookie. souhlasím
Zavřít
You have changed campaigns but your basket has not changed.
You have changed campaigns hence your basket has updated accordingly.

Rozhovor s Kristin LaRonca Parpel

Ve středu 11. 4. proběhne v Novoměstské radnici FuckUp Night, na které známé osobnosti mluví o svých neúspěších jako o přirozené součásti života a potenciální cestě k úspěchu. Tento termín je již vyprodán, ale nemusíte zoufat, další FuckUp Night proběhne již 5. 6. 2018. Přinášíme vám rozhovor s jednou z aktérek dubnové přednášky, a to s Kristin LaRonca Perpel, koučkou a zakladatelkou společnosti KLP Coaching, kde nabízí jak individuální koučing, tak školení zaměřená na budování týmu. Zároveň působí v několika neziskových organizacích.

 

Kdo je Kristin v pěti slovech?
Máma, manželka, kamarádka, koučka, podnikatelka,…


Jaká je Kristin žena?
Veselá, otevřená, dělám věci s nadšením a mám ráda lidi.

 
Kdy se cítíš krásná? 
Když se mohu smát, když se cítím šťastná... každý je krásný, když je dobře naladěný.


Co Tě baví, těší?
Ráda cestuji do méně rozvinutých zemí, potkávám nové lidi. Miluji tanec a pocit, že svůj život žiji naplno, že získávám stále nové zkušenosti. To mi dodává energii.


V čem jsi dobrá? 
V komunikaci s lidmi (jedno v jakém jazyce či kultuře:). Myslím, že lidé cítí můj opravdový zájem o ně a proto mi důvěřují. Jsem přesvědčená, že tohle je moje přirozené nadání a jsem za to moc vděčná. Dávám si ale pozor, abych tenhle svůj talent nijak nezneužívala.


Co neumíš? 
Komunikovat s jakýmikoli technologiemi. Když jde o komunikaci s lidmi, jsem sebevědomá až na půdu, ale jakmile je nějaký problém s počítačem, okamžitě znervózním. Myslím, že jde o kombinaci strachu z něčeho, čemu nerozumím a zároveň mého absolutního nezájmu o tuhle oblast. Proto jsou pro mne technologie takovou výzvou.


Co neumíš a moc bys chtěla?
Strašně bych chtěla umět zpívat! Jestli mám být opravdu upřímná, chtěla bych být takovou hvězdou jakou je třeba Beyonce! Legrační, co? Ale je to prostě tak.


Co umíš, ale pyšná na to nejsi? 
Umím být i dost nepříjemná, když mě něco hodně naštve. Většina lidí naštěstí tuhle moji stránku nikdy nepozná. Ale můj muž by mohl vyprávět! :)


Jací jsou muži?
Nemyslím si, že se muži dají nějak obecně kategorizovat. Jisté ale je, že jsou jiného „druhu“ než my ženy. Moje osobní zkušenost je, že muži neradi telefonují (zatímco ženy rády), neradi donekonečna diskutují o věcech (zatímco ženy ano) a neradi si dělají vrásky kvůli maličkostem (zatímco ženy chtějí vždycky všechno hned vyřešit). Muži jsou prostě skvělí a já jim fandím, i když sama jsem mnohem raději ženou. :)

 
Proč jsi ráda ženou?
Mám ráda ženskou energii. Připadá mi taková pečující a zároveň plná síly. Cítím mezi ženami určité sesterské pouto a společné porozumění. Nejzřetelněji jsem to vnímala, když jsem cestovala do velmi chudých zemí. Přestože lidé tam žili úplně jinak než my, matky, stejně jako tady, vždycky pečovaly o své děti, milovaly je stejně, jako my tady milujeme své děti. Věřím, že všechny ženy na světě bez ohledu na rasu, vyznání či národnost, něco silného spojuje.


Co bys chtěla umět jako chlap?
Nic mě nenapadá. Snad jen že by bylo fajn vyčurat se ve stoje a dokázat přitom přesně namířit.


Vnímáš dělení na ženský a mužský svět?
Jistě, ale spousta těchhle rozdílů nevznikla přirozeně, nýbrž vnucovanými stereotypy. Je strašná škoda, když si, ať už ženy nebo muži, myslí, že něco smí či nesmí prostě proto, že jsou určitého pohlaví. Myslím ale, že se to teď velmi rychle mění. A taky, že je na čase!


Je to vážné nebo zábavné téma? 
No, já jsem optimistka, takže si dovolím říci, že pro mě to zábavné a zajímavé téma je. Raději se ale zabývám tím, jak rozdíly mezi námi pochopit a přijmout, než abych si na ně stěžovala. Jsem také přesvědčena, že pokud chceme my ženy mít skutečnou rovnoprávnost (tedy například platovou rovnost nebo rovné zastoupení, atd.), potřebujeme muže získat na svou stranu. A navíc je to přece tak, že se potřebujeme navzájem. A že kdybychom spolu nadále nedokázali žít a spolupracovat, život na Zemi by skončil.


Máš vzor?
Mám ve svém životě spoustu vzorů, ale nikdo z nich není dokonalou lidskou bytostí, protože ta prostě neexistuje. Snažím se vždycky nechat inspirovat pozitivním dojmem, který na mě lidé nějakým způsobem udělali. Často jde o mé blízké, rodinu, přátele, kolegy či klienty, ale může to být i někdo, s kým jsem se jen krátce setkala nebo se na mě usmál na ulici. Každý může najít své vzory, jen je potřeba zůstat otevřeným a uchovat si tu chuť takové vzory v lidech rozpoznávat.

 
Nejsilnější setkání v životě?
Když se narodily moje děti a já je tak mohla poprvé „poznat“. To vědomí, že ve mně roste nová lidská bytost, bylo neskutečné. A tak jsem pak na své narozené děti nevěřícně zírala klidně celé hodiny... A měla jsem přitom pocit jakési přirozeně navozené extáze, které podle mne ničím jiným nelze dosáhnout. Absolutně úžasná zkušenost!


U čeho v životě Tě mrzelo, že to končí?
V roce 1999 jsem se svým přítelem (nyní manželem) cestovala po světě. Byli jsme na cestách celý ten rok a byla to jedna z mých nejcennějších životních zkušeností, která mě hodně naučila a pomohla mi k určité pokoře. Dala mi totiž schopnost a sílu podívat se na věci z jiné perspektivy. Dodnes, tedy o celých 20 let později, z toho stále čerpám v každodenním životě. Moc bych si bývala přála, abychom tenkrát mohli naši cestu prodloužit ještě nejméně o další rok, ale nešlo to. Jsem si nicméně jistá, že se spolu ještě v budoucnu do mnoha z těch zemí vrátíme.


Co Tě nakopne?
Lidé. Jakmile jsou kolem mne lidé, nedokážu jen tak v klidu sedět. I když jsem unavená nebo smutná, lidé na mne prostě působí jako vzpruha, jako kdybych si lokla Red Bullu.


Co Tě rozbrečí?
Strašně mě ničí lidské utrpení. Nejde jen o to, že je smutné, jde i o ten pocit bezmoci, který mívám, když se s utrpením druhých setkávám. Nevím moc jak to popsat, ale je to skoro jako fyzická bolest. Sevře se mi žaludek a oči se mi zalijí slzami. Jediný způsob, jak se toho pocitu zbavit, je pokusit se pomoci. Naneštěstí je ale až příliš mnoho případů, kdy se pomoci nedá!

 
Na co se těšíš?
Neustále se na něco těším! Na to, až se večer zase uvidím s dětmi, na setkání s klienty v práci, na zábavné akce a zajímavé projekty, na večeři s přáteli, na koncert, na film, na návštěvu své rodiny v USA, a tak dále a tak dále. Pořád je na co se těšit. A myslím, že to by také mohl být ten důvod, proč o mě lidé říkají, že jsem pozitivní a energická.


Plánuješ?
Ano, přiznávám. Jsem plánovací typ. Styl, jakým naše rodina žije (dva nadšeně pracující rodiče, dvě děti na střední škole a do toho spousta sportovních a kulturních aktivit, pracovních večírků a rodinných oslav...) moc nepřeje společnému času. Když se snažím plánovat, daří se nám spolu být více. Ale pro mého muže je jakékoli plánování trochu trápení, on je totiž naopak pohodář a bývá rád spontánní.


Sníš?
To si pište! Snů mám spoustu. Jedním z těch nejzajímavějších je můj profesní sen: Až budou děti starší (a budou žít samostatně), ráda bych svoje podnikání rozšířila na rozvojové trhy. Mým snem je pracovat na projektech podporujících ženy v oblastech jako je Blízký východ, Afrika, Indie či Jihovýchodní Asie. I když, abych byla upřímná, není to vlastně sen. Je to plán. A myslím to s ním dost vážně.

Sdílet s přáteli

Další články

{{::article.Title}}

{{UI.LoadingMessage}}
[View|Representative_Attach_Not_Available]