Zveřejněno: 01.05.2016
Co mě naučilo mateřství?
Mateřství, to jsou protichůdné pocity, extrémní emoce a stavy naprostého štěstí i zoufalství a vzteku. Ne, není to jen procházka růžovou zahradou. Být rodičem je skutečnou výzvou, ale zároveň je to i ta nejkrásnější životní zkušenost. Přečtěte si, co dalo mateřství některým z vás.
Monika, 29 let: Jsem silná
„Před porodem bych si nikdy nepomyslela, že budu schopná dělat věci, které mi dnes přijdou úplně samozřejmé. Prošla jsem si nesnesitelnou bolestí, na jejímž konci byly slzy štěstí. Zažila jsem bezesné noci, únavu. Čekání na nemocniční chodbě – to bylo asi nejhorší. Hodiny nošení, když miminko nedokázalo nic jiného utišit. Netušila jsem, že mateřství obnáší TOLIK. Teď ale zvládám námahu mnohem snáz. Vím, co to je zatnout zuby a jít dál. Tohle si člověk prostě musí prožít.“
Simona, 34 let: Vím toho mnohem víc
„Mateřství mě naučilo nevzdávat se a i v bezvýchodných situacích hledat nová řešení; nepanikařit, když dostanu náročný úkol, nebo když se stane několik nepříjemností najednou. Člověk se naučí vypořádat s obtížnými situacemi, pod jejichž tíhou by se před tím hroutil. Když totiž máte dítě, musíte myslet a jednat, ať se děje cokoli. Teď, když se věci nevyvíjí podle mých představ, jen se usměju a řeknu si: ‘To zvládnem.‘“
Nikola, 31 let: Vážím si i malých věcí
„První úsměv, první krůčky, malá teplá ručička v mé dlani, vyprávění, společné okamžiky, jídla u společného stolu, knížky, rituály. Každý den je plný malých drobných radostí. Včera se mě třeba syn zeptal, jestli spolu můžeme poslouchat ptáčky, jak krásně zpívají. Děti mají neustále oči i uši dokořán a dokáží vnímat věci, které nám dospělým už dávno unikají. Bez něj bych si to nikdy neuvědomila.“
Veronika, 36 let: Jsem trpělivá
„Vím, že moje dcera se jednou osamostatní, ale stejně mám pořád nutkání pomáhat jí se zapínáním knoflíků a zavazováním tkaniček nebo ji přidržovat při nasedání na kolo. Vím, že s tím ale musím přestat. Chci jí být nablízku, starat se o ni a podporovat ji, ale musím být trpělivá a nechat ji dospívat. Jedině tak se totiž může ona i já radovat z jejích úspěchů. Proto mi nevadí čekat. Čekám, až pochopí své emoce a až z nich vyprchá vztek, který je silnější, než ten dospělácký. Čekám, až se vrátí ze školy. Čekám, až se setká s prvními láskami, neúspěchy i slzami. Taky na tohle všechno čekáte? Pokud ano, pak určitě chápete mou úzkost, ale i štěstí, když se k vám dítě vrátí a přitulí se k vám.“
Podělte se taky vy s námi o své zážitky! Těšíme se na vaše komentáře!
